Aktuality

Krásný člověk? Já jsem darebák

MF DNES, 8. 2. 2020

Fotbalový trenér Petr Uličný oslaví 70. narozeniny. Brno vedl do špičky, odkoučoval nejvíc zápasů

Při focení v kabině olomouckých fotbalistů se cítí jako doma. Zažil v ní toho tolik. Když ho v ní míjí trenér Sigmy Radoslav Látal, pohotově prohodí: „Neboj Radku, nestřídám tě.“ V restauraci Gól v tribuně Androva stadionu pak laškovně zkouší sličnou servírku. „Jste Terezka?“ „Ne, Alena.“ „Alenka! Jako má žena, to je krásné. A víte, jak se jmenuju já?“ „Petr Uličný.“ 

Pořád je to bonviván, co miluje život. Ačkoli ho štve, že už nemůže hrát tenis. Rád se hurónsky směje, nestydí se ale ani za slzy. Do svých slov vkládá emoce; pro ně ho kdysi milovali v Brně, kde Zbrojovku před 25 lety dovedl k 3. místu v lize. Příští úterý mu bude sedmdesát.

Užíváte si důchod?

No, moc mě to nenaplňuje. Už osm roků nedělám fotbal. Jsem rád, že mě Sigma vzala do představenstva – za odměnu. Chodím pravidelně na fotbaly. Dřív mě strašně bavil tenis, praskla mně ale manžeta v rameni a už tři roky nehraju. Ale než abych šel v tomto věku na operaci, tak to si raději řeknu, že zase tak dobrý tenista jsem nebyl, a nechám to tak.

Co jiný koníček?

Hrozně rád si doma zpívám písničky u počítače. Anglicky. Manželka musí utéct, protože mi říká, že neumím ani vyslovovat. Někdy se s tím Brucem Springsteenem úplně sžiju. Nebo mám schované šoty, kdy jsem zpíval s Pavlem Bobkem v televizi Veď mě dál, cesto má.

Budete zpívat i na oslavě svých narozenin?

Ne, nechtěl jsem hudbu. Když je muzika, musí se poslouchat, a to je lepší si povídat. Mám tam ale čtyři kytaristy, kámoše, a když bude hluché místo, zabékáme si u kytary.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, říkal jste, že v pondělí chodíte s kamarády na pivo. Co rozebíráte?

Sport, politiku, všechno. Hlavně vzpomínáme. Já je zkouším, kdo se kdy narodil, třeba Stalin. Dáme si dvě tři pivečka, někdy i čtyři. Někdy to ukončíme tak, že jdeme k barákům, každý má sklep, každý máme slivovici, takže někdy pozvu já je, někdy pozve jiný nás. Na závěr si dáme dvě štamprle. Na úterý si nerad něco objednávám na ráno, abych se mohl prospat.

Je znát, že vám energie a radost ze život zůstaly.

Dívej, život mám hezkej. Mám sedmdesát roků. Přes čtyřicet roků jsem se živil dobře placeným koníčkem jako hráč, jako trenér. Skončil jsem až ve dvaašedesáti letech, kdy jdeš do důchodu, a to jsem pak ještě dělal v disciplinární komisi.

První práci hlavního trenéra jste dostal v přelomovém roce 1989. Poznal jste na vlastní kůži, že se mění doba?

Tehdy jsem to pocítil strašně. Ne ani tak na fotbale, ten je pořád stejný. My jsme už za komančů byli šlechta, když jsem hrával. Za normalizace jsme si dělali, co jsme chtěli. Já byl vedoucím referentem investiční výstavby, dali mi krásný plat, do práce se chodilo na ohřátí na dvě hodinky. V Plzni a ve Spartě jsme nechodili do práce vůbec. A jezdili jsme do světa, to kamarádi tehdy nemohli, mohli jsme si kupovat krásné věci.

A ta změna po revoluci?

Lidi byli šťastní ze svobody slova, svobody cestování. A já? V Sigmě jsem měl tři tisíce korun, a najednou skočíš na patnáct, na dvacet, na čtyřicet, na šedesát. Po revoluci šly peníze strašně nahoru, a to ne jen u sportovců.

Začal jste si víc užívat života?

V devadesátých letech začal být život jednodušší. Našetřils na hezký kvartýr. Podnikatel Luboš Hrstka, který byl tehdy šéfem Boby Brno, mi v roce 1994 dal služební auto, k tomu krásný byt.

V Brně jste byl tehdy králem, vytáhl jste ho na třetí místo v lize.

Zbrojovka? Tam klobouk dolů. Olomouc je moje srdeční záležitost, domovská. Rodnou Kroměříž jsem nikdy netrénoval, i když mi to slibovali. A potom jsou kluby jako Brno, kde jsem měl úspěch, a dokonce dvakrát. Myslím, že tam mám pořád velice dobré jméno.

Sám o sobě jste přitom prohlásil, že jste byl provinční trenér, že na Spartu ani Slavii jste neměl.

Neměl, ale trošku mě to mrzelo, protože ve Spartě jsem kdysi působil, i když jako náhradník. Ale nebyl jsem tak dobrej. Byl jsem provinční trenér, jednoznačně. Trénoval jsem Sigmu, Baník, Opavu, Brno, Zlín, Žižkov, Hradec Králové, Ružomberok. V Brně jsem byl dvakrát, ve Zlíně taky. Poprvé to bylo úžasné – v devadesátém třetím roce jsem s ním historicky postoupil do první ligy. Podruhé se to nepovedlo, to mě vyhodili po čtyřech měsících. To je ta rána.

Jdeš tam po krásném angažmá v Olomouci...

...věříte si.

A najednou porážka, pak další, a navíc tam mě chytla ta nemoc srdce. Už jsem nebyl ten energický John, jen jsem tam stál.

Poslyšte, mohli vám říkat Johne i hráči v kabině?

Ne, ale snažili se. Třeba ve Zlíně přišel Jirka Bartl a Standa Dostál a první bylo: Zdar Johne! Tak říkám: Jo? Tak chlapci, zítra už to bude pane trenére. V Sigmě mi Olda Machala, protože se mnou hrával, říkal Johne. Ale když takový Roman Sedláček za mnou přišel: Tréňo, Machala je mladší a říká vám Johne, já bych chtěl taky, tak mu povídám: Ani hovno, chlapče.

Odstup jste si potřeboval udržet.

Ano, ale pak jsem viděl, že takovým personám, jakými jsou Karel Brückner a Milan Máčala, jsme normálně tykali a oni autoritu měli. Ale já jsem byl ješitnej. Říkal jsem si, proč by mi měli fracci říkat Johne.

V lize máte na kontě rekordních 413 zápasů. Překoná vás někdo?

Ti, co jsou pode mnou, jako Jirka Kotrba nebo Karel Večeřa, už netrénují. Ale určitě mě někdo překoná. Pavel Vrba, Petr Rada... Víte, co je hezké? Už osm roků netrénuju a pořád ten rekord mám. Trénoval jsem skoro dvacet let. Máš tam tolik vítězství, tolik proher i vyhazovů... To tě všechno tak zdeptá, tady v tom pozdním věku, že jsem se ve dvaašedesáti rozhodl toho nechat.

I tak to muselo být těžké.

Koučink, to byla moje doména, kabina pro mě byla hračka. Mně ale bylo líto mých asistentů. Už chtěli trénovat, a on je tam takovej starej dědek otravuje.

Do toho jste měl potíže se srdcem.

Mám arytmii, nemocné srdce. Baštím warfarin už deset roků, abych neumřel, abych nedostal mrtvici nebo infarkt. Zátěž je veliká. To, že připravuješ tréninky, nebo ti je připraví asistenti, to je hračka, ale potom to odkoučovat, snést kritiku, porážky. Musíš vytvořit tlak na hráče, dělat jim psychologa. Párkrát jsem zkritizoval hráče a rozbil jsem si kabinu. To byl případ druhého angažmá ve Zlíně; nepovedlo se právě proto, že jsem byl až moc ostrý, urazil jsem hráče. Oni si to řeknou u piva, a už to nebyl ten populární John, už jsem věděl: Aáá, chlapče, to nezachráníš. Za chvilku jsem se pakoval.

Poučil jste se?

Vždycky jsem říkal: musíš být svůj. Razil jsem si svou cestu. Buď Jekyll a Hyde. Buď hodný, a taky jim dej kartáč. Někdy jsem to ale přehnal. Druhé angažmá v Brně, tam jsem musel odejít ze 4. místa, protože jsem nezvládl rozhovor do televize. Když prohraješ, jak jsem prohrál já v 93. minutě patnáctkrát, tak to tě zabíjí.

Jeden citát praví, že pokorný člověk není ten, který je povznesen nad chválu, ale ten, který je vnímavý vůči kritice. Jste pokorný člověk, pane Uličný?

Kritika mně strašně vadila. Když ti brankář udělá hrubku v 90. minutě a funkcionář tě zkritizuje za to, žes v 60. minutě špatně střídal hráče, to jsem se rozzuřil. Ten hráč s tím neměl nic společného, chybu udělal brankář. Několikrát jsem kvůli tomu vyletěl. Ne kvůli výsledkům, ale kvůli reakci na kritiku. Nemám rád kritiku ani autority. Pan Károlyi, šéf disciplinárky, napsal ve své knize Fotbal v taláru: Petr Uličný, výborný chlap, výborný trenér, ale nemá sebekontrolu.

Pořád ještě umíte bouchnout?

Už ne tolik. Teď mě nejvíc vytočí manželka a já ji. Jinak jsem už klidnější. Byl jsem hodně zlej, vulgární, a mně se líbí slušní lidé. Vždycky jsem chválil Vaška Jílka a Víťu Lavičku za slušnost. Hodnej trenér je na hovno, to je urážka, ale slušnej je krásné! A to jsem neuměl být.

Máte rád, jak říkáte, krásné lidi. Jste krásný člověk?

Ne, já nésu krásnej člověk, naopak, já su darebák. Krásnej člověk něco umí a je slušný. Typický příklad je Víťa Lavička. Proč jsem já měl tolik angažmá? Když manažeři zjistili, že mají hodného trenéra, a nemá výsledky, což je špatný, tak ho vyženou. A vezmou si koho?

Darebáka.

Protipól. To jsem byl já. Potom když ten darebák nemá účinek, je to škodlivý, tak tě vyženou. A tak se to pořád střídá.

Střídá, ale pořád jste vidět.

Pořád musíš něco dělat, aby věděli, že nejsi mrtvej. Proto i s tebou dělám tento rozhovor, když si někdo koupí Mladou frontu, tak si řekne: Ty jo, ten John ještě neumřel. Teď mě potěšil jeden můj kamarád. Volá mi: Johne, buď rád, že máš těch sedmdesát, protože když pak umřeš, nebudou psát, že to bylo předčasně.

Jsou kluby jako Brno, kde jsem měl úspěch dokonce dvakrát. Myslím, že tam mám velice dobré jméno. Hrozně rád si zpívám písničky. Anglicky. Já se s tím Brucem Springsteenem úplně sžiju.

 

Vizitka Petr Uličný

  • Narodil se 11. února 1950 v Kroměříži.
  • V mládí se věnoval atletice, s fotbalem začal ve Slavii Kroměříž. Odtud zamířil do Sparty Praha.
  • První ligu hrál za Spartu, Plzeň a Olomouc. Ve 33 letech se s nejvyšší soutěží rozloučil a kariéru dohrál v dresech Dukly Hranice a Uničova.
  • Trénovat začal jako asistent v Olomouci, první samostatné štace se dočkal v roce 1989 v Havířově. Odtud pokračoval do Zlína, s nímž postoupil do první ligy.
  • Jako hlavní trenér vedl Brno, Ostravu, Plzeň, Žižkov, Opavu, Hradec Králové, Olomouc, Zlín, Ružomberok, znovu Brno, HFK Olomouc, podruhé Sigmu Olomouc a následně působil jako poradce ve Znojmě a v Baníku Ostrava.
  • Jeho největšími úspěchy jsou prvenství v Českém poháru s Olomoucí (2012) a 3. místo v lize s Brnem (1995). V sezoně 2007/08 dovedl Brno na 4. místo.
  • V nejvyšší soutěži působil jako trenér 16 let, vystřídal osm klubů a připsal si 575 bodů. Jeho 413 odkoučovaných zápasů je stále platným rekordem české ligy.
  • V současnosti je členem představenstva Sigmy Olomouc.

 

Autor: Jan Dočkal redaktor MF DNES